Evropa se připravuje na nejhorší. Česko pocítí dopady jako jedno z prvních
Zdroj obrázku: unsplash
Česká republika doveze téměř veškerý plyn ze zahraničí. Po odklonu od Ruska jsme sice diverzifikovali zdroje, ale naše závislost na importu zůstává absolutní. Co by se stalo, kdyby plyn přestal téct?
Když procházím kolem průmyslové zóny na okraji města, kde sídlí chemička a sklárna, občas si uvědomím, jak křehká je ta samozřejmost, s níž tam každý den svítí světla a z komínů stoupá pára. Obě firmy jsou na zemním plynu existenčně závislé – nejen jako na zdroji energie, ale jako na surovině, bez které jejich výrobní proces prostě nefunguje.
A nejsou samy. Třinecké železárny, Orlen Unipetrol, sklářské giganty jako AGC nebo tradiční Moser, keramické závody, potravinářské provozy – všechny tyto podniky tvoří páteř českého průmyslu a všechny potřebují stabilní přísun plynu. Bez něj se nezahřejí pece na potřebnou teplotu, nezpracují se chemické sloučeniny, nevyrobí se sklo.
Proč nemůžeme prostě přepnout na něco jiného
Tohle je možná ta nejnepříjemnější část celého příběhu. Průmyslové pece, kotle v teplárnách a výrobní linky jsou navrženy specificky pro spalování zemního plynu. Jejich přestavba na uhlí, biomasu nebo kapalná paliva není otázkou týdnů ani měsíců – jde o roky práce a investice v řádu miliard korun, často bez zaručené návratnosti.
Návrat k uhlí by znamenal obrovskou ekologickou zátěž a nutnost budovat zcela nová zařízení. Biomasa zase naráží na omezenou dostupnost. Experti se shodují, že v krátkodobém horizontu jsme prostě v pasti – rychlá konverze by znamenala buď drastické omezení výroby, nebo úplné zastavení některých podniků.
Zásobníky jako poslední záchranná brzda
Česká plynárenská soustava prošla v posledních letech modernizací, zejména pokud jde o schopnost zvládat reverzní toky ze západu. To je klíčové pro naši současnou diverzifikaci po odklonu od ruského plynu. Ale pojďme k tomu podstatnému – k podzemním zásobníkům.
Celková skladovací kapacita činí přibližně 3,6 miliardy metrů krychlových. Před topnou sezónou bývají zásobníky naplněny obvykle na více než 90 procent. Zní to uklidňující, jenže v případě úplného výpadku dodávek by i plné zásobníky pokryly naši spotřebu jen na několik měsíců. A to nepočítám s tím, že výrazně snížený tlak v distribuční síti by mohl odříznout vzdálenější spotřebitele.
Norsko, LNG a otazník po roce 2027
Současná strategie České republiky se soustředí na plyn z Norska a především na zkapalněný zemní plyn z terminálů v západní Evropě. Největším úspěchem je zajištěná kapacita v nizozemském terminálu LNG v Eemshavenu – pronajatá do konce roku 2027, s přístupem k až třem miliardám metrů krychlových plynu ročně.
Háček je v tom, že tento plyn musí proudit přes Německo. Závisíme tedy na kapacitě německé sítě a její ochotě prioritizovat naše dodávky v případě krize. Probíhají jednání o přístupu k novým německým LNG terminálům, ale co se stane po roce 2027? Jasný plán zatím chybí.
Když dojde plyn, může dojít i elektřina
Česká republika je tradičně exportérem elektrické energie, což vytváří dojem energetické soběstačnosti. Jenže významná část naší produkce pochází z plynových elektráren a tepláren. Při nedostatku plynu by se jejich provoz musel omezit nebo zastavit.
Jsme sice součástí propojené evropské sítě ENTSO-E, ale naše propojení s okolními státy má své limity. V celoevropské krizové situaci bychom se nemohli spoléhat na to, že nám sousedé jednoduše pošlou potřebné megawatty.
Kdo dostane plyn, když ho nebude dost
Nařízení vlády č. 367/2022 Sb. stanovuje priority pro případ krize. Na prvním místě jsou domácnosti a základní sociální služby – nemocnice, školy. Následují základní energetické služby a vybrané průmyslové podniky klíčové pro fungování státu.
Pro většinu firem to znamená jediné: buď omezení dodávek, nebo úplné odstavení. Kritéria pro důležité podniky sice existují, ale jejich praktická aplikace by byla mimořádně složitá a kontroverzní.
Cena, kterou si nechceme představit
Ekonomické dopady nucených odstávek energeticky náročných odvětví by byly obrovské. Nejde jen o přímé ztráty z ušlé produkce – odstavení jedné chemičky ovlivní desítky dalších firem v dodavatelském řetězci. K tomu je třeba připočítat ztráty pracovních míst, pokles daňových příjmů a růst sociálních nákladů.
Expertní odhady hovoří o desítkách až stovkách miliard korun ztrát v krátkodobém horizontu. To by mohlo uvrhnout českou ekonomiku do hluboké recese.
Strategické rezervy nejsou spása
Správa státních hmotných rezerv udržuje zásoby ropy a ropných produktů zhruba na 90 dní spotřeby. Problém je v jejich využitelnosti jako alternativy pro vytápění a průmysl. Jen velmi omezený počet průmyslových pecí a tepláren dokáže přejít na spalování topného oleje bez rozsáhlých úprav. Tyto zásoby jsou primárně určeny pro dopravu, ne pro náhradu plynu v energetice.
Řešení existují, ale potřebují čas
Optimalizace spotřeby energie, využití odpadního tepla, elektrifikace některých procesů, přechod na biometan nebo vodík – to všechno jsou cesty, které mohou snížit naši závislost na plynu. Jenže jde o investice počítané na roky, ne na měsíce. Mnoho firem nemá dostatek kapitálu a státní podpora bývá byrokraticky náročná.
K tomu přistupuje riziko, o kterém se mluví méně – kybernetická bezpečnost energetické infrastruktury. Plynárenské a elektrárenské systémy jsou vysoce automatizované a propojené, což z nich dělá potenciální cíl. Česká republika investuje do posílení kybernetické obrany, ale hrozby se neustále vyvíjejí.
Co si z toho odnést
Když se na to dívám střízlivě, nejde o to strašit apokalyptickými scénáři. Jde o to pojmenovat realitu: naše závislost na externím plynu je téměř absolutní, možnosti rychlé náhrady minimální a diverzifikace, byť úspěšná, má své limity. Zásobníky nás ochrání na měsíce, ne na roky.
Možná je čas přestat vnímat plyn jako samozřejmost a začít se ptát, co pro větší energetickou odolnost můžeme udělat – jako stát, jako firmy, jako domácnosti. Protože ta křehkost, kterou si uvědomuji při pohledu na průmyslovou zónu, není iluze. Je to prostě fakt, se kterým musíme pracovat.