Toto je nejhorší české jídlo. Cizinec ho nepozře a dělá nám ostudu v zahraničí
Zdroj obrázku: unsplash
Rosolovitá, chladná a pro cizince děsivá. Vaječná tlačenka se pravidelně umisťuje mezi nejhoršími jídly světa. Co za tím stojí a proč nám to může být vlastně jedno?
Když se řekne vaječná tlačenka, většina Čechů si vybaví řeznický pult, krajíc chleba s hořčicí a možná i vzpomínku na dědečkovu zabijačku. Pro zbytek světa je to ale něco úplně jiného – kulinární noční můra, která se s železnou pravidelností objevuje na předních příčkách žebříčků nejhorších jídel planety.
Gastronomický portál TasteAtlas, který shromažďuje hodnocení od cestovatelů a gurmánů z celého světa, řadí českou tlačenku po bok takových „delikates“ jako islandský fermentovaný žralok hákarl nebo skotský haggis. A hlavním viníkem není chuť – je to textura a vzhled.
Problém jménem „jiggle factor“
Pro anglosaského turista je želatina něco, co patří do sladkého dezertu. Želé bonbony, ovocné pudinky, možná panna cotta. Když pak v pražské hospodě dostane na talíř třesoucí se hmotu s kousky masa a půlkami vajec, jeho mozek zkrátka odmítne spolupracovat. Rosolovitá konzistence v kombinaci se slanou chutí bourá veškerá kulinární očekávání, na která je zvyklý.
A pak je tu vzhled. Průřez tlačenkou – ta náhodně rozmístěná mozaika masa, žloutků a zeleniny v nažloutlé želatině – bývá cizinci přirovnáván k něčemu „mimozemskému“ nebo, jak se diplomaticky vyjádřil jeden britský blogger, „k něčemu, co už jednou prošlo trávicím traktem“.
Evropa plná rosolů
Zajímavé je, že podobné pokrmy najdeme po celé Evropě. Francouzi mají své elegantní aspiky, Němci Sülze, Italové Testa in cassetta. Proč tedy právě ta naše budí takový odpor? Rozdíl je v prezentaci a poměrech. Francouzský aspik bývá křišťálově čirý, s pečlivě naaranžovanými ingrediencemi. Česká tlačenka je robustní, rustikální, s patrnými tukovými částicemi a masivními kusy masa. Je upřímná až brutálně – a právě ta upřímnost západní estetice nesedí.
Přidejte k tomu vařená vejce, která jsou v želatinovém slaném pokrmu pro mnohé kultury naprostou záhadou, a máte recept na mezinárodní pozdvižení.
Tradice z nouze ctnost
Kořeny tlačenky sahají do dob, kdy se na venkově zpracovávalo z poraženého prasete úplně všechno. Kůže, kosti, chrupavky – právě z nich se vařením uvolňuje kolagen, který po vychladnutí vytvoří onu charakteristickou rosolovitou strukturu. Byl to chytrý způsob, jak uchovat maso bez lednice a zároveň z něj dostat maximum živin.
Pro generace Čechů je tlačenka spojená s rodinnými oslavami, zabijačkami a hospodskou kulturou. Je to comfort food v nejčistší podobě – a právě proto ji žádné mezinárodní žebříčky neohrozí.
Ostuda, nebo kuriozita?
Má smysl se tím vůbec trápit? Data říkají, že ne. Česká republika zůstává oblíbenou turistickou destinací, export potravin roste a žádná studie nikdy neprokázala, že by negativní recenze jednoho pokrmu ovlivnily cestovní ruch nebo ekonomiku.
Paradoxně může být tlačenka i lákadlem. Část odvážnějších gurmánů ji vyhledává právě proto, že je tak „proslulá“ svou podivností. V éře instagramových foodie výzev je ochutnat „jedno z nejhorších jídel světa“ zkrátka zážitek, který stojí za fotku.
Někteří čeští kuchaři experimentují s modernějšími verzemi – lehčí želatinou, elegantnější prezentací, dekonstruovanými variacemi. Je otázka, jestli by takovou tlačenku její tradiční příznivci vůbec poznali. A hlavně – jestli by ji chtěli.
Příště, až budete stát u řeznického pultu a váhat mezi šunkou a tlačenkou, vzpomeňte si, že držíte v ruce víc než jen studený rosol. Je to kulinární vzdor – pokrm, který odmítá být líbivý a přesto přežil staletí. A možná právě v tom je jeho největší síla.
