Pohádková profese se vrací a s ní i pohádkový plat. Možná je to pro vás!

Když se řekne dobře placená práce, většina lidí si představí kancelář, monitor a klávesnici. Programátor, marketér, finanční analytik. Jenže realita českého trhu práce v roce 2026 vypadá jinak, než by člověk čekal. Nejžádanějšími a často i nejlépe placenými odborníky se stávají lidé, kteří pracují rukama – a to způsobem, jaký znali už naši pradědové.

Mluvím o kamnářích, kteří staví kachlová kamna podle vzorů z 18. století. O uměleckých kovářích, kteří dokážou zrestaurovat gotickou mříž. O tesařích specializujících se na roubenky a historické krovy. Profese, které ještě před patnácti lety vypadaly jako vymírající relikty minulosti.

Čísla, která překvapí i ajťáky

Průměrná mzda v Česku se pohybuje kolem 45 tisíc korun. Špičkový kamnář nebo restaurátor historických oken si dnes účtuje 1000 až 2000 korun za hodinu práce. Při plně obsazeném kalendáři – a ten mají tito mistři často na dva roky dopředu – to znamená měsíční příjem přes 150 tisíc korun. U zvláště ceněných expertů, kteří pracují na luxusních sídlech nebo státních památkách, se částka vyšplhá i na čtvrt milionu.

Nejde samozřejmě o zaměstnance s výplatní páskou. Jsou to podnikatelé, kteří si účtují za něco, co téměř nikdo jiný neumí. A právě v tom je jádro celého fenoménu.

Proč zrovna teď?

Česká republika je plná historických památek – hradů, zámků, měšťanských domů, venkovských usedlostí. Poslední dekáda přinesla obrovský boom v oblasti rekonstrukcí a restaurování. Evropské fondy, dotace od Ministerstva kultury, ale i soukromí investoři a majitelé historických nemovitostí – ti všichni chtějí autenticitu. Chtějí kachlová kamna, která fungují a vypadají jako originál. Chtějí kované mříže, ne průmyslové napodobeniny.

Jenže kdo to umí? Tady začíná problém. Nebo spíš příležitost, záleží na úhlu pohledu.

Asociace restaurátorů uvádí, že poptávka po kvalifikovaných řemeslnících převyšuje nabídku o desítky procent. V celém Česku působí jen několik stovek skutečných mistrů v oblastech jako umělecké kovářství, pasířství nebo stavba tradičních kamen. Mnozí z nich jsou v důchodovém věku. Mladá generace se do těchto náročných oborů příliš nehrne.

Co to vlastně obnáší

Tady je potřeba být upřímný. Cesta k těmto výdělkům není pro každého. Vyžaduje roky učení, fyzickou zdatnost a odolnost, kterou běžná kancelářská práce nevyžaduje. Člověk musí projít učebním oborem, často následovaným specializovanými kurzy a mistrovskými zkouškami. Umělečtí kováři nezřídka studují na UMPRUM.

A pak jsou tu dovednosti, které se nedají naučit z YouTube tutoriálů. Umělecký cit, znalost historických slohů, schopnost číst staré plány, hluboké porozumění materiálům – jak se chová dub oproti smrku, jaké vlastnosti má kovaná ocel versus litina. Restaurátor musí často pracovat s minimálními informacemi o původních postupech a improvizovat způsobem, který vyžaduje desetiletí zkušeností.

Profese odolná vůči budoucnosti

V době, kdy se všichni bojí, že je nahradí umělá inteligence, mají tito řemeslníci paradoxně nejjistější pozici na trhu. Jejich práci nelze automatizovat. Hodnota spočívá právě v lidské preciznosti, v tom neuchopitelném citu pro materiál, který žádný robot nenapodobí.

Zatímco programátoři řeší, jestli je ChatGPT připraví o práci, kamnář ví, že jeho dovednosti budou žádané, dokud budou stát historické budovy. A těch v Česku není málo.

Co si z toho vzít

Nejde o to romantizovat těžkou fyzickou práci nebo tvrdit, že by měl každý vyměnit laptop za kladivo. Ale stojí za zamyšlení, jak moc jsme jako společnost podcenili hodnotu tradičních dovedností. Léta jsme tlačili mladé lidi do kanceláří a k počítačům, zatímco řemesla jsme označovali za „práci pro ty, kdo se nedostanou na vysokou.

Výsledek? Máme přebytek absolventů humanitních oborů a kritický nedostatek lidí, kteří umí postavit funkční kachlová kamna. A trh na to reaguje jediným způsobem, jakým umí – cenou.

Možná je čas přehodnotit, co vlastně znamená prestižní povolání.

Protože právě teď to vypadá, že prestiž – a peníze – patří těm, kdo umí něco, co ostatní neumí. A co se nedá naučit za víkendový kurz.