Kolik si vydělá ukrajinský dělník v Česku. Číslo překvapil i samotné ekonomy

Když se podíváte na statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí, jeden údaj vás pravděpodobně zarazí víc než ostatní. Průměrná hrubá mzda ukrajinských pracovníků v České republice se dlouhodobě pohybuje výrazně pod celostátním průměrem – často na úrovni šedesáti až sedmdesáti procent toho, co pobírají čeští zaměstnanci na srovnatelných pozicích. A to ještě nezahrnuje benefity, prémie či třináctý plat, které jsou u českých zaměstnanců běžnou součástí odměňování.

Nejde přitom o marginální skupinu. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 získalo v Česku dočasnou ochranu přes několik set tisíc lidí a značná část z nich vstoupila na pracovní trh. Jejich přínos je nesporný – zaplňují mezery v odvětvích, kde české firmy roky marně hledaly zaměstnance. Jenže způsob, jakým se to děje, vyvolává otázky, které přesahují pouhou ekonomiku.

Inženýři u pásu, učitelky s hadrem

Jedním z nejpalčivějších paradoxů současné situace je masivní plýtvání lidským potenciálem. Mezi ukrajinskými uprchlíky je nadprůměrný podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí – inženýrů, lékařů, pedagogů, IT specialistů. Jenže proces uznávání zahraničních diplomů je v Česku zdlouhavý a byrokraticky náročný. K tomu přidejte jazykovou bariéru a akutní potřebu jakéhokoli příjmu, a výsledek je předvídatelný.

Kvalifikovaní odborníci končí na pozicích skladníků, uklízeček nebo pomocných dělníků ve výrobě. Jejich mzda pak odpovídá právě těmto nekvalifikovaným pozicím, nikoli jejich skutečným schopnostem. Je to ztráta pro ně osobně, ale také pro českou ekonomiku, která by z jejich znalostí mohla těžit mnohem víc.

Kde je propast nejhlubší

Mzdové rozdíly nejsou rovnoměrné napříč republikou. Nejvýraznější disproporce se objevují v průmyslových regionech – ve zpracovatelském průmyslu, stavebnictví, zemědělství a v segmentu méně kvalifikovaných služeb. Právě tam, kde je poptávka po pracovní síle nejvyšší a kde firmy roky bojovaly s nedostatkem zaměstnanců.

Praha a její okolí nabízejí o něco lepší podmínky, ale v regionech s tradičně nižší mzdovou úrovní se ukrajinští pracovníci stávají řešením, které firmám umožňuje udržet náklady na minimu. Otázkou je, zda je to dlouhodobě udržitelné – a spravedlivé.

Dvojsečná zbraň pro český trh práce

Ekonomové původně předpokládali, že příliv pracovní síly z Ukrajiny doplní chybějící kapacity tam, kde Češi pracovat nechtějí, aniž by přímo konkuroval domácím zaměstnancům. Realita se ukazuje být složitější. V některých segmentech trhu práce působí nízké mzdy ukrajinských pracovníků jako brzda mzdového růstu pro všechny.

Firmy, které by za jiných okolností musely zvýšit nabídku, aby přilákaly české zaměstnance, nyní tuto potřebu nepociťují tak naléhavě. Mají alternativu v podobě pracovníků, kteří jsou ochotni – nebo spíše nuceni – přijmout méně výhodné podmínky. Krátkodobě to snižuje náklady a zvyšuje konkurenceschopnost. Dlouhodobě to může vést ke stagnaci mezd v celých odvětvích.

Fiskální stránka věci

Nízké mzdy mají ještě jeden důsledek, který se často přehlíží. Znamenají také nízké odvody do systému sociálního a zdravotního pojištění. Lidé pracující za minimální mzdu přispívají do společné kasy proporcionálně méně, přestože využívají veřejné služby stejně jako ostatní. To vytváří tlak na státní rozpočet a v dlouhodobém horizontu ohrožuje udržitelnost celého systému.

Navíc lidé žijící na hranici chudoby se obtížněji integrují do společnosti. Nemají prostředky na jazykové kurzy, rekvalifikace ani na aktivity, které by jim pomohly překonat bariéry a posunout se na trhu práce výš. Vzniká tak začarovaný kruh, ze kterého je těžké uniknout.

Co s tím?

Řešení není jednoduché a rozhodně nespočívá v jednoduchých heslech. Zrychlení procesu uznávání kvalifikací by pomohlo využít potenciál vzdělaných uprchlíků. Důslednější kontrola pracovních podmínek a dodržování zákoníku práce by omezila prostor pro zneužívání. A investice do jazykového vzdělávání by otevřely dveře k lepším pozicím.

Česko stojí před volbou. Může pokračovat v modelu levné pracovní síly, který přináší krátkodobé úspory, ale dlouhodobě podkopává mzdovou úroveň a sociální soudržnost. Nebo může investovat do skutečné integrace – a těžit z ní všichni, včetně samotných Čechů. Zatím se zdá, že jsme si vybrali tu první cestu. Otázka je, jak dlouho si ji můžeme dovolit.