Stisk ruky jako zrcadlo duše? Proč jsem přestala věřit této populární teorii

Pamatuji si, jak jsem před lety seděla na školení pro personalisty a lektorka nám s naprostou jistotou vysvětlovala, že pevný stisk ruky prozradí dominantního člověka, zatímco ten „mrtvá ryba“ odhalí nejistotu a slabost. Zapisovala jsem si to jako svaté písmo. Koneckonců, kdo by zpochybňoval něco, co „všichni vědí“?

Jenže čím víc jsem se později začala zajímat o psychologii osobnosti, tím víc mi tahle teorie přestávala dávat smysl. A ukázalo se, že nejsem sama – vědecká komunita má k populárním tvrzením o stisku ruky značné výhrady.

Kde jsou ty studie?

Když se podíváte na skutečný výzkum v oblasti psychologie osobnosti, zjistíte něco překvapivého. Robustní, replikovatelné studie, které by prokázaly přímou souvislost mezi typem stisku ruky a stabilními osobnostními rysy – jako je extroverze, svědomitost nebo neuroticismus z takzvané Velké pětky – prakticky neexistují. Dílčí výzkumy se sice objevily, ale jejich výsledky byly slabé, často protichůdné a nepřežily kritické ověření.

Je obrovský rozdíl mezi „možná tam něco je“ a „vědecky prokázáno“. A v případě stisku ruky jsme bohužel stále v té první kategorii – pokud vůbec.

Zpocené dlaně nejsou diagnóza

Dobře, namítnete – ale co třeba zpocené ruce? To přece jasně ukazuje na nervozitu! Ano i ne. Zpocené dlaně skutečně mohou signalizovat aktuální stres – je to reakce autonomního nervového systému. Jenže aktuální stav není totéž co stabilní osobnostní rys. Člověk může mít vlhké ruce, protože je nervózní z důležité schůzky, protože je mu horko, nebo prostě proto, že má takovou fyziologii.

Diagnostikovat někomu chronickou úzkost z jednoho podání ruky je asi jako soudit něčí stravovací návyky podle toho, co si dal k obědu jeden konkrétní den.

Kulturní slepota

Jeden z největších problémů celé teorie je něco, o čem se na těch školeních většinou nemluví – obrovské kulturní rozdíly. Pevný stisk ruky, který je v západních zemích vnímán pozitivně, může být v některých asijských kulturách považován za projev agrese nebo nedostatku respektu. Naopak jemné podání ruky, které by v USA znamenalo slabost, je jinde standardní projev zdvořilosti.

Jak můžeme z jedné univerzální šablony číst osobnost, když samotné normy se dramaticky liší po celém světě? Odpověď je prostá – nemůžeme.

Každý vidí, co chce vidět

A pak je tu problém subjektivity. Když jeden hodnotitel označí stisk za „sebevědomý“ a druhý za „agresivní“, kdo má pravdu? Hodnocení osobnosti na základě stisku ruky je vysoce subjektivní a plné nevědomých předsudků. Co je pro jednoho příjemně pevné, je pro druhého nepříjemně silné. Bez jasných kritérií si z podání ruky každý přečte to, co si přečíst chce.

Situace mění všechno

Nesmíme zapomenout ani na situační faktory. Jste pod stresem z blížícího se termínu? Bolí vás ruka? Jste unavení po dlouhé cestě? Všechno tohle ovlivňuje, jak stisknete ruku. Váš stisk v danou chvíli vypovídá mnohem více o vašem momentálním rozpoložení než o tom, kdo skutečně jste.

Divadlo, které hrajeme všichni

A pak je tu samozřejmě vědomá manipulace. Politici se učí „prezidentský stisk“, obchodníci trénují „pevný, ale ne agresivní“ dotyk, uchazeči o práci si před pohovorem opakují, jak správně podat ruku. Lidé svůj stisk ruky vědomě upravují, aby zanechali určitý dojem. A právě proto, že neexistuje spolehlivá základní linie, je prakticky nemožné rozpoznat, kdy někdo hraje divadlo.

Co si z toho odnést

Neznamená to, že stisk ruky není důležitý – je to společenský rituál, který má svůj význam. Ale není to rentgen duše. Je to složitý, proměnlivý akt plný kulturních, situačních a individuálních nuancí.

Když dnes potkám někoho s vlažným stiskem ruky, už si automaticky neříkám „nejistý člověk“. Možná je z jiné kultury. Možná ho bolí ruka. Možná je prostě jiný než já. A možná – jen možná – skutečné poznání člověka vyžaduje víc než tři sekundy kontaktu dlaní.